Některé dny jsou prostě lepší než jiné aneb moje svatba s Holanďanem

„Tak dobrou,“ rozloučíme se polibkem a já za mým nastávajícím zavírám dveře. Snažíme se dodržet aspoň pár svatebních tradic. Už tak bude dost složité namíchat ten nejlepší koktejl těch holandských s českými. Hmatám po telefonu, ale nemůžu ho nikde najít. Že já ho nechala u Ronalda? Je mi jasné, že jen co ho objeví, bude se mi snažit zavolat.

No nic, půjdu směrem k jeho dnešnímu domovu a snad se někde potkáme. Srazíme se hned, jakmile otevřu vchodové dveře. Hned po tom, co mu došlo, že se mi nedovolá, měl naštěstí stejný nápad. Předá mi telefon, lípne pusu na tvář, rychle si ještě cvičně vyměníme prstýnky, na to jsme před chvílí nemysleli. Jde to jako po másle, to půjde, žádnej stres. A jde se na kutě.

Budík mě probouzí pronikavým zvonění už v 06:30, ani se nenamáhám ho posouvat, mamka už mě přispat si stejně nenechá. Loučím se s postelí a snažím se rychle otřepat z vědomí, že už je ráno. Nesnáším rána. Všechna rána včetně tohohle. Nemáme ale času na zbyt, už se probouzí i ségra a program je nabitej k prasknutí. Já si dávám sprchu a kafe. Mamka plaší. Ségra se zmateně pohybuje po bytě a táta se radši klidí z cesty. Přichází kadeřnice. Dopíjím kafe a nechávám se česat. Kontroluji, jestli je všechno pod kontrolou. Největší starost mi dělá, jestli se moje budoucí švagrové a tchýně dorozumí u kadeřnice, kterou jsem jim objednala. Zanedlouho dostávám několik fotek tří rozzářených žen s několika zdviženými palci a pouštím tuhle starost z hlavy.

Zvoní zvonek. Za dveřmi stojí nastoupená vizážistka se svým profesionálním kufříkem. Jen co se zavřou dveře, zvoní zvonek podruhé a do 3+1 mých rodičů teď vstupuje teta. Už tu skoro není k hnutí a mamce uklouzne první snůška sprostých slov, když se ve stresu snaží všechny pohostit. Přichází Mája, jde mi dělat nehty a já si užívám, jak se o mně všichni starají.

Všichni se mě ptají, jestli jsem nervózní. Nejsem. Jsem šťastná, užívám si každou chvilku a přemýšlím, kdy jsme se takhle všichni sešli naposledy. Nemůžu si vzpomenout. Jsem v Holandsku už 2 roky a do Čech jezdím jen párkrát ročně.

Nalakované nehty už zasychají a u dveří stojí družičky. Já už mám hotový účes. Mamka vaří oběd, všichni se přece musíme najíst. Není divu, že je ve stresu, smaží řízky pro celý regiment. Dala bych si ten bramborovej salát, ale jestli se teď zprasím, ty šaty už nedopnu. Družičky se ptají, jestli jsem nervózní. Ony jsou. Já pořád ne. Měla bych být? Začínám být nervózní z toho, že nejsem nervózní.

Zase zvoní zvonek a dovnitř přichází můj nastávající, mamka mu nakládá řízek, já úkoly. Vyzvednout tlumočnici, družičky jedou s tebou, sejdeme se až tam, hlavně tam s ní buďte včas, bez tlumočnice není obřad.

Postupně se všichni vystřídají u stolu s řízky a odjíždí. O mě se zatím stará paní vizážistka. Říká, že nevypadám nervózně. Taky nejsem. Vidí mě ale zamyšleně koukat do černých mraků. „Ještě máte dvě hodinky, to se roztrhá.“ Oceňuji její pohotovost a připravuji se na dešťovou smršť. Když zaprší, zaprší. Bude pršet štěstí, tak se to přece říká. Nedělám si z toho velkou hlavu. Ona už zatím finišuje, na rty mi nanáší rtěnku a říká, že je hotovo. Všichni přítomní se na mě přijdou podívat, prý mi to sluší, kouknu na sebe do zrcadla a snad poprvé si to sama přiznám. Fakt mi to dneska sluší.

Zanedlouho přichází další host, svědek. Objímá mě na pozdrav jednou rukou, v té druhé nese oblek. „Kde se můžu obléct?“ „No, ty jsi tu chyběl,“ posílám ho do koupelny a jdu se taky obléct. Družičky jsou dávno pryč a před svědkem se svlíkat nechci. Jeden z hlavních momentů v životě ostatních nevěst tak naprosto zazdím.

Ve svém dětském pokoji na sebe bez pomoci natáhnu blankytně modré svatební šaty, vklouznu do stříbrných lodiček a vycházím. Zatímco jsem se oblékala stihli dorazit další svatebčané, pozdravím se s další tetou, strejdou a babičkou, které se dojetím lesknou slzy v očích.

Nemáme už moc času. Ptám se Matěje, jestli je to dobrý, on řekne, že mi to moc sluší a to mě uklidní. Chlapovi věřím. Svědka jsem si vybrala správně. Jen co vyjdeme ze dveří, začíná pršet. Ještě si stihneme zakouřit a Matěj běží pro deštník, táta zatím vybíhá z bytu a běží na zahradu pro tavnou pistoli, mamce se utrhla růže z náramku.

Pronesu něco o tom, že na růži serepes a ne, že přijedete pozdě a jdeme. Ještě na nás někdo stihne zařvat z okna. „Verun! Kytka!“ Pokud vím, tak to byl Matějův úkol. Vybrala jsem si správného svědka. Smrdím kouřem, víc rtěnky je teď už na nedopalku cigarety než na mých rtech a málem jsem šla bez kytky.

Jdeme k autu, Matěj mi nad hlavou drží deštník, já si držím šaty, ale mám takový pocit, že už jsou beztak celé od bahna. Zastavuje nás německý cyklista a ptá se na cestu. Mám chuť mu tu kytku jebnout po hlavě. Geradeaus, blbečku.

Nasedáme do auta, ještě chvíli brblám, ale rychle mě to přejde. Sleduji věnec ve tvaru srdce, co je připevněný na kapotě auta, vypadá, že se každou chvíli urve. Nakonec přežije celou cestu a my už parkujeme u Klášterní zahrady, kde se koná obřad. Kolem nás stojí svatebčani, ale naštěstí si nás nevšímají.

Ronald mě uvidí už před obřadem, jelikož musím vědět, jestli je tlumočnice přítomna a všechno připraveno. Tradice nám prostě nejdou. Po něm přichází fotograf a kameraman, v pár větách si vyjasníme, co od nich čekám, moc toho není. S překvapeným výrazem zkonstatují, že jsem pohodová nevěsta a my už se připravujeme na cestu k oltáři. Ještě dávám poslední pokyny Irimu, který se stará o hudbu a přesně ve 14:00 zaznívají první tóny mé milované Neutron Star Collision a v tu chvíli, jako by se o to někdo postaral, přestává pršet.

Táta mě vede uličkou a já cítím štěstí v každé buňce svého těla. Všichni, na kterých mi záleží a mohou tu být, tu jsou. Jsem obklopena láskou a užívám si každý okamžik.

Začíná obřad. Oddávající požádá svatebčany, aby se postavili. Ještě, než se ozve holandská tlumočnice se česká strana postaví, koukajíc se nechápavě na druhou stranu, kde sedí holandská část, než jim dojde, že ti to vlastně ještě neslyšeli. Část si zase znovu sedá, tlumočnice konečně začíná tlumočit a konečně se zvedá také holandské osazenstvo. První nedorozumění máme za sebou, cukají mi koutky, ale rychle mě to přechází, protože se mi začínají podpatky mých nádherných stříbrných lodiček zarývat do trávy. Cítím, jak se zabořuji hlouběji a hlouběji, držím se pevně mého nastávajícího a modlím se, ať to ustojím, klepou se mi nohy. Ne proto, že bych byla nervózní (to pořád nejsem), ale protože balancuji a snažím se nehodit šipku ksichtem na zem.

Naštěstí to netrvá moc dlouho a náš malý synovec nám hrdě nese krabičku s prstýnky. Oddávající pokládá otázku dne. Své ano nedočkavě vykřiknu přesně ve chvíli, kdy začne tlumočnice překládat a snaží se tak uvést holandskou část osazenstva do obrazu. Já jim všem věnuji omluvný a zahanbený pohled a své ano tedy zopakuji ještě jednou v holandštině, snad mi to hned opustí.

Poté přijdou na řadu prstýnky. Hračka, myslím si, to jsme včera trénovali. Snažím se prstýnek narvat na Ronaldův prst, ale jako by se snad přec noc o polovinu zmenšil. Vysílám na svého muže pohled plný paniky, tak mi přece nějak pomoz! Prstýnek nechávám zaražený v půlce jeho prstu a dál pokračujeme, jako by to byla součást plánu. Zbytek obřadu už zvládneme bez větších obtíží a jakmile se rozezní tóny hudby projdeme spolu již jako manželé uličkou tvořenou našimi nejbližšími, která je vyplněná barevnými bublinkami štěstí.

Pokračujeme hromadným focením a zanedlouho už se chystáme ze zahrady společně přesunout se všemi svatebčany do místa konání následné oslavy, ale fotograf mě zarazí: „To nemyslíš vážně, vždyť ještě nemáme vaše společné fotky, jdeme fotit.“

A tak jdeme fotit. Po chvíli se přijde mamka ujistit, jestli je v pohodě, když vezmou babičku pryč, aby si mohla v klidu sednout a postupně se začnou vypařovat všichni svatebčané. Teď by se hodila ta svatební koordinátorka, kterou jsem odmítala se slovy, že si to chci udělat podle sebe. Nevadí. Nafotíme fotky a jdeme, v zahradě jsme poslední, celý svatební troubící konvoj, který jsem si vysnila, je už dávno v Hazlově. Čeká na nás už jen Matěj, který nás odváží na oslavu. Mé zklamání rychle zaženou hasiči projíždějící okolo a divoce troubící, jen co nás zahlédnou.

Chviličku po příjezdu k sálu vidím letět vzduchem obrovskej talíř s motivem delftské modré, tříštící se na tisíc kousků, a říkám si, že teď se svatebčané ještě načekají, než se nám to podaří všechno zamést. Je to první tradice, kterou jsme dnes zvládli a následně jako novomanželé vstupujeme dveřmi do vlastnoručně nazdobeného sálu, kde zábava začíná.

Podává se káva a my se snažíme krájet dort. Okamžitě u toho lámeme nůž, celý sál se nám směje a my s nimi. Na druhý pokus se daří dort rozkrojit a svatebčané připravují proslovy. To je doják dne. Půlka svatebčanů utírá slzy a já pořád lítám vysoko na vlně adrenalinu s oxytocinem, ani náhodou necítím bolest chodidel, která jsou napresovaná ve stříbrných lodičkách, po kterých od rána běhám, a která se ozve hned ráno po odeznění téhle euforie.

Kromě baru je už otevřený i raut. Ve vzduchu je cítit nervózní atmosféra, tvoří se skupinky Čechů a skupinky Holanďanů, které spolu vzájemně nekomunikují a hlavní zábavu tvoří Bob na baru, který se v rekordní rychlosti naučil vyskloňovat číslovky spojené s počtem piv, které se snaží objednat pro sebe a své přátele. „Jed -no pi-fo, pet pif“ je slyšet na celý sál a lámou se tak první ledy. Po prvních rundách už je atmosféra o něco uvolněnější, já konečně vyměňuji stříbrné lodičky za stříbrné páskovky a moje nohy pociťují neskutečnou úlevu. Může se jít tančit. Muž mi zmizel, protože si šel ještě rychle nacvičovat náš první tanec a já v rychlosti pověřím pár lidí odbouchnutím balonků ve chvíli, kdy se náš tanec chýlí ke konci. Dám si prvního panáka tequily se Sárou a jdeme na to.

Chytíme se s mužem za ruku a s prvními tóny Perfect Eda Sheerana tančíme naši nacvičenou choreografii. Nacvičování nás stálo spoustu nervů a několik naštvaných momentů, ale výsledek dopadl nad očekávání. Celý sál v ohromení tleská, a nejen ženám se lesknou oči. My si tenhle magický první tanec užíváme a ve chvíli, kdy nás z výšky zasypou malé balonky dotočíme poslední otočku, já se nechám zaklonit, políbíme se a mnou zase proudí vlna totálního štěstí.

Tím padly oficiality. Že se má házet kytka si vzpomenu až zítra, když ji najdu při úklidu a hodím ji holkám, co mi pomáhají s úklidem. Chytne ji ségra a já vím, že přesně tak to mělo být.

Náš tanec je následován ploužáky s rodiči a novými rodiči, přidávají se k nám páry a parket se začíná plnit. Po zbytek večera se hodně tančí a hodně pije, česko-holandské skupinky se roztrhly, v tuhle chvíli už si každý rozumí s každým, Češi mluví plynule holandsky a Holanďani mluví plynule česky, dost tomu pomáhá rum, který se pije v hektolitrech. Ve fotokoutku se zvěčňuje spousta legendárních momentů, na které se bude vzpomínat ještě roky potom.

Ondřej začíná hrát a zpívat na kytaru a my na něj tančíme. Později tančíme s holkama Pomádu, se ségrou Vodníka a celý parket společně paří na Svaz českých bohémů i Hlídače krav. Holanďani ale začínají po českém rumu odpadat poměrně brzy, a tak rychle pouštím oblíbené songy pro mého muže a jeho partu kamarádů, aby si tyhle momenty ještě stihli užít, než se nenávratně rozprchnou (nebo spíš budou odvedeni) do svých postelí.

K ránu začínáme být všichni sentimentální, a i ti největší drsňáci jsou nad míru rozněžnění. Povídáme si, smějeme se a tančíme až do rána. Mezi druhou a třetí dostávám hlad a u rautu zavadím pohledem o polévku, kterou jsme se při obědě nenakrmili. Tradice nám fakt nejdou. Naplňuji hluboký talíř a se lžíci se blížím k Ronaldovi, abychom i tuhle tradici mohli odškrtnout, i když trochu pozdě a trochu po svém.

Večer se blíží ke konci, Matěj to cítí jako příležitost, dostat tam vše, co by na mé svatbě mělo zaznít a pouští Oasis. Vybrala jsem si správnýho svědka. Ke konci se všichni objímáme v kruhu a křičíme spolu s Damiens Mám tě rád a nejkrásnější den plný lásky se chýlí ke konci.

Kouříme poslední liché cigarety, a pomalu se loučíme. A já se přistihnu, jak mi stékají slzy po tváři. Brečím štěstím. A dojetím. Plná dojmů, lásky a štěstí. Můj muž si mě na schodech přivine na klín, fotí se poslední a dost rozmazané fotky večera a kolem nás ve vzduchu poletují barevné bublinky štěstí, zpečeťující tenhle dokonalý den. Náš den.