Prezident Zeman si plánuje svůj ceremoniál, který je v rozporu s opatřeními vydaná vládou ve chvíli, kdy se celá země pomalu uzavírá, lidé se nesmějí stýkat, restaurace a bary jsou uzavřené a zaměstnanci přicházejí o práci. Prezident našeho lidu, ten, co si v průběhu prvního lockdownu zašel s kancléřem a dalšími na zabijačku. Fascinuje mě, jak rychle vyšuměl tenhle průser. Buď tady funguje selektivní paměť anebo naprostá ignorance, pokud tohle lidu nevadí. Víte, mně třeba krom jiného vadí, že prezident si říká o popelník v restauracích, zatímco tam platí obecný zákaz kouření. To, že nás má reprezentovat a jít příkladem a dělá pravý opak. A to je opravdu jen špička ledovce.
Pak si představte, že byste by to byli vy, kdo nehraje podle pravidel. Když to přeženeme, třeba řídit bez řidičáku, nezaplatit po sobě útratu, ukrást sousedovi auto, podkopnout kamarádovi nohy. Hnus, co? Nezní to jako něco, na co byste nejspíš byli pyšní. A asi byste to pěkně schytali, protože se to prostě nedělá. Tak mi pak vysvětlete, proč je tady stále jedna osoba, které se všechno toleruje jen proto, že má před jménem titul prezidenta.
Umělci prý stvořili svá nejkrásnější díla, když byli hladoví. Že tohle může říct prezident je vůbec ostuda demokracie.
Já se strašně dlouho zlobila nad tím, že nás svět vidí a označuje jako východní Evropu. Asi pro tu bohatou historii, odvahu, kterou naši předci v minulosti nejednou projevili. A taky proto, že východní Evropa už je jen krůček od „Sovětskýho svazu“ a odtamtud už, jak víme, není kroku zpět, že jo.
A jak teď pozoruju toho kyselýho pána, co se už řádku let snaží lidi poštvat proti sobě a snad se mu to občas i daří, říkám si, jestli si vlastně zasloužíme to uznání.
Srdce Evropy, střední Evropa, kterou jsme si pro svůj lepší pocit sami vymysleli. Přes rameno nahlížet na západ a tvářit se, že i tak víme všechno líp. Vymanit se z nadvlády těch zlých a vzápětí dát moc těm ještě horším. A nadávat u piva. Ach. Jsme hrdí, ale máme ještě vůbec právo být?
Občas se stydím. Svou reputaci země, co si zaslouží místo u stolu dospělých zahazujeme vhozením hlasu pro ty povýšené, zlé a zákeřné, co se místo pomoci a ochrany odvděčují heslem „po nás ať potopa.“
Víte, já se nedokážu smířit s tím, že jsou na hradě lidé, co záměrně šíří strach a nenávist. Místo, aby v lidech probouzeli to dobré. A tak přináším malé svědectví toho, proč se my můžeme směle zařadit do řady východoevropských zemí a ukážu vám jak se to dělá na západě.
Nizozemský premiér Mark Rutte v první vlně koronavirové vyhlásil opatření, která například zakazovala návštěvy v seniorských domech a zařízeních. Všichni snad dokážeme pochopit, že toto nařízení mělo zabránit šíření viru v rizikové skupině a sloužit jako ochrana. Co už ale ne každý vidí jsou důsledky. Mimo jiné naprosté fyzické odříznutí od své rodiny a nejbližších, samota, strach. A náš premiér to pocítil na vlastní kůži, ve chvíli, kdy mu v takovém zařízení zrovna několik týdnů poté umírala maminka. A teď přichází ta zlomová část. Ona totiž velká část z nás by v tuto chvíli vytáhla univerzální propustku „já jsem premiér téhle země“ a šla na návštěvu virus nevirus. A v téhle chvíli se pozná lídr. Nizozemský premiér toto opatření respektoval, ačkoliv to pro něj jistě znamenalo notnou dávku sebezapření a bolesti.
A pak není divu, že se dívám domů se smutkem v očích, kde se dějí věci, co by snad ani Orwell nevymyslel a lidé stále v poklidu volí ty samé voly, co je vedou jak slepce ke stráni za zvuků líbivé písně a ptám se nevěřícně, co se to s námi stalo? Copak nechceme někoho, kdo nás bude vést, motivovat, dávat příklad? To vážně nechceme zase prezidenta, který bude mít celosvětový respekt? Slušného, vzdělaného člověka, který jde občanům příkladem, na kterého můžeme být pyšní. Člověka, který šíří lásku a pochopení, který lidi sbližuje, nerozděluje? Člověka, který hají zájmy své země. Naší země.
Já znám a pozoruji i na dálku spoustu dobráků, kteří mají srdce na pravém místě. Takže nevěřím tomu, že jsme národ zapšklých blbců, co si rádi nechávají šlapat po hlavách. Věřím, že se blýská na lepší časy. Věřím, že jakmile pomine tohle období strachu a nenávisti, které nám pan prezident začal budovat už v roce 2015 uprchlickou krizí, dojde nám, co je na světě důležité a že chovat se máš tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě. Budeme lepší, chápavější, milejší a třeba se i začneme usmívat na kolemjdoucí, tak jak je to na západě běžné a třeba se sami vymaníme z nálepky postkomunistické země, která je navěky poznamenaná. Protože my na to máme. My budeme naše děti mimo jiné učit, že pravda a láska prostě vždycky vyhraje nad lží a nenávistí a že si mají vážit přírody. Vždyť jinak to ani nejde.
Mír a lásku Vám všem.
Zajímá Tě víc informací o životě v Nizozemsku? Tak mě nezapomeň sledovat na instagramu.
Jmenuji se Veronika, jsem online průvodce Nizozemskem a zároveň autorkou ebooku Velký průvodce stěhováním do Nizozemska. Od roku 2018 žiju v Nizozemsku. Díky mým zkušenostem pomáhám dalším dobrodruhům, kteří se rozhodli začít svůj nový život právě tady, aby byl jejich nový začátek tak hladký, jak jen to jde. Kromě toho se věnuji cestování po Nizozemsku a své tipy i zážitky sdílím nejen zde, ale i na mých sociálních sítích.
Můj příběh si přečtěte zde.