Můj příběh

Už to budou téměř 3 roky, co jsem si v Nizozemsku vybalila své kufry. Mám práci, ve které komunikuji výhradně holandsky, vím, kde pečou to nejlepší pečivo a kde sehnat to nejčerstvější a nejchutnější ovoce a zeleninu. O víkendu se projíždím na kole kolem skleníků s květinami a vybírám ty nejhezčí, co si na zpáteční cestě koupím.

Jsem v obraze, protože jsem schopna sledovat holandské zprávy a v autě si spolu s rádiem zpívám holandské písničky. Zkrátka řečeno, už vím, jak to tu chodí a jen tak ledajaká výzva už mě nezaskočí. A že těch výzev mě na mé cestě životem v Holandsku potkává několik denně.

To se ale nedalo říct od prvního momentu, co jsem se přistěhovala.

Ještě než jsem se přestěhovala, složitě jsem si vyhledávala všechny možné informace o tom, jak se vůbec registrovat, jak najít práci, na kolik mě vyjde živobytí na měsíc, jak se vůbec v Holandsku žije, jak se naučit holandštinu a jak dlouho mi to zhruba může trvat. Většina mých snah skončila marnými pokusy dohledat aspoň nějakou hodnotnou informaci.

První rok nebyl jednoduchý. V obchodě jsem u malého nákupu trávila hodiny, protože jsem nebyla schopná najít mouku, cukr nebo listové těsto. První měsíce jsem se vždy musela vracet ke vchodu, kterým jsem vešla, abych se dokázala dostat domů, protože jsem znala jen tu jedinou cestu a nebyla se schopna zorientovat. Našla jsem si práci, ale nezapadala jsem do kolektivu, protože kolem mě všichni mluvili holandsky a já, ačkoliv jsem se snažila ze všech sil, jsem ničemu nerozuměla.

Po půl roce jsem si našla novou práci, ve které jsem mohla využít češtinu a tak jsem tuto příležitost chytila za pačesy. Dostala jsem se do česko-slovenského týmu. Všichni mí kolegové už byli ošlehaní holandským větrem, jen já jsem tam byla benjamínek, co holandsky uměl sotva pozdravit. Při obědové pauze se stále všichni bavili holandsky a já si připadala víc a víc jako vetřelec, co sem nepatří.

“Co tady vůbec hledáš za štěstí,” ptala jsem se sama sebe. V tu dobu jsem ze všech stran slýchávala, že doma musíme mluvit holandsky, jinak se to nikdy nenaučím. Ale já už jsem po celém dnu v práci neměla na holandštinu večer ani pomyšlení.

 

 

Dlouho jsem si myslela, že na to nemám. Že sem nepatřím, že nikdy nezapadnu, že se holandsky nenaučím a že nebudu šťastná. Vždy jednou za měsíc jsem doma nebo po cestě z práce propukla v hysterický pláč a nechala tak aspoň na chvilku všechen stesk a starosti odplout spolu se slzami.

A i když jsem měla několikrát zaječí úmysly, protože žít v zahraničí není žádná procházka růžovou zahradou, nakonec jsem to nevzdala.

Začala jsem chodit na kurzy holandštiny, změnila práci, každý den věnovala jazyku pár minut a začala jsem věřit sama sobě a tomu, že to zvládnu.

Dnes se při obědové pauze taky bavím holandsky a vím moc dobře, jaké to je, když ničemu nerozumíš a nedokážeš zapadnout.

Vím také, jak obtížné je najít kloudné informace v češtině ještě před tím, než člověk udělá ten obrovský krok, sbalí svoje kufry a pořádnou kopu odvahy a vyjede za hranice.

Všechny mé zkušenosti, co jsem po své cestě nasbírala zapisuji do blogu a návodů, které mají za úkol pomoct dalším dobrodruhům, co jsou právě teď na té startovní čáře, kde jsem byla já v roce 2018. A třeba právě díky tomu bude ta vaše cesta o něco jednodušší, s menšími zádrhely, než byla ta moje.

Pro další dobrodruhy jsem vytvořila obsáhlý e-book Velký průvodce stěhováním do Nizozemska, který můžeš pořídit TADY. 

Translate »