Po prvním roce v Holandsku

Už to bude skoro rok a půl, co tu bojuji s větrnými mlýny a tak mě napadlo dát dohromady, jestli jsem se za tu dobu někam posunula.  

Jak to se mnou tedy vypadá dnes?

Ve většině případů už se neobtěžuji si perfektně vyžehlit vlasy, protože každá taková snaha bývá po zásluze odměněna větrem o rychlosti 120km/h v první vteřině, co za sebou zavřu vchodové dveře. Nejradši si teda vážu vlasy do culíku, protože jedině tak se vyhnete vlasům v ksichtu, který vám tam ten vítr nemilosrdně fouká.

Když přijdu do obchodu, už vím, kde co mají, a tak mi takovej nákup netrvá hodiny jako dřív.

Lituji všechny důchodce, kterým v jejich oblíbeném obchodě každý půlrok přeházejí regály, jen aby člověka zmátli a donutili ho nakoupit něco, na co v tom zmatku náhodou narazí. Už to totiž konečně chápu a ne, není to zas taková prdel zmateně kroužit po celým obchodě a snažit se najít polohrubou mouku.

Ještě, když to teda v průběhu hledání vzdáte a pak se náhodou dozvíte, že tu nic takového ani neprodávají, protože kdo by se obtěžoval s pečením,  když si to můžeš koupit napečený a připravený v plastu, že jo.

Pánovi, co chodí každoročně na revizi kotle jsem tentokrát dokázala nabídnout kafe a předstírala perfektní znalost jazyka až do chvíle, kdy mi začal popisovat zrezavělou část, která je potřeba vyměnit.

Ale na druhou stranu mě utěšilo, že ačkoliv mi to ukázal, pořád nemám páru o co šlo, takže to zas tak moc na tu neznalost holandštiny neshazuji.

Když vyjdu z bytu a slyším chrastění klíčů, zvuk výtahu nebo hlasy sousedů, už se nesnažím co nejrychleji a nepozorovatelně vzít čáru, ale prostě jdu a pozdravím. Půl roku zpátky jsem se vždycky zakousla do stromu a předstírala, že jsem větev.

V restauraci si dokážu holandsky objednat a dokonce i zaplatit.

Moje “aktivně agresivní” jízda autem, jak ji nazval můj manžel, se po obdržení několika dopisů od dopravní policie výrazně změnila. V pasivní agresivitu.

Ty několikaproudový kruháče už mě tolik neserou a většinou, když se zase spletu, se z toho dokážu dostat bez větších potíží. Opakování matka moudrosti aneb co nemám v hlavě najezdím v extra kilometrech.

Dřív, když jsem šla nakoupit do obchoďáku a po cestě zpět vyšla jiným vchodem jsem musela obejít celou budovu a najít ten jediný vchod, který jsem znala, protože to byla jediná možnost, jak se dostat domů. Tak to už nedělám, teď už vím, jak se dostat od obchoďáku domů. Když jdu ale navštívit mé švagrové, ztratím se v tom komplexu stejných baráčků pro změnu úplně vždycky.

Konečně máme auto na holandských značkách. Nemohla jsem se dočkat, až mě Holanďani přestanou na silnicích šikanovat. Víte, jak se chováte, když před vámi jede cizinec, že.

No, tak jako jo, oni Holanďani mě šikanovat přestali, ale když jedu do Česka, tak se tam každej může zbláznit, aby mě předjel, když jedu v obci 50, jen proto, že mám to auto na těch holandských značkách pro změnu.

Synovec po mně chtěl, abych mu přečetla knížku a ač jsem se z toho snažila vykroutit, tak to neprošlo, jak asi můžete odmítnout pětileté dítě, že jo. Tak jsem teda vzala knížku a četla. Nejen, že v tu chvíli bylo v místnosti hrobové ticho a všechny dospělé zajímalo, jak se se svým úkolem popasuji, synovec si trpělivě počkal, až přečtu celou knížku a pak šel své mamince vysvětlit, že teda jako fajn, ale vlastně tomu moc nerozuměl, takže mu to musí doma přečíst ještě jednou.

S dětmi si už zvládnu hrát i na schovávanou nebo monopoly místo němých puzzle. Občas si i uvědomí, že na ně mluvím holandsky a že to vlastně není normální, vykulí oči a dost vtipně to okomentují, takže se vlastně pořád cítím jako pako, ale posun je zřejmý. No a tyhle srandy jsou můj denní chleba.

Už se tolik nedivím. Asi si prostě jen zvykám.

Čeká vás stěhování do Nizozemska a nevíte kudy kam? Vytvořila jsem pro vás online průvodce, který vás všemi dílčími kroky provede. E-průvodce je k dostání zde