Je to tady, léto je v nenávratnu a chladná rána nejistě oznamují, že nastává podzim. Nejbarevnější a nejdeštivější ze všech období. Vítr, co nám šlehá tváře, prokřehlé ruce a spadané listí. Na zemi poházené kaštany, rudé plody na jeřábech, dlouhé kabáty a horké čaje.
Nebudu vám mazat med kolem huby, to počasí mi dává zabrat. Ačkoliv se podzim svými barvami zaručeně řadí mezi ta barevnější období, u nás v Holandsku to zas taková hitparáda není. Zeleň je tady veškerá žádná, pokud chcete vidět přírodu, musíte si zajít do uměle udržovaných lesoparků, kde se na vás lepí davy dalších po přírodě toužících lidí. A aby toho nebylo málo, to holandské počasí je taktéž kapitola sama pro sebe. Poslední týden je opět šedo a šero a prší. Chčije a chčije, řekl by klasik. A na mně to padá. Víc než bych si připustila.
Kdybych byla v Čechách, bylo by to období, kdy trávím většinu času v lese lítáním nahoru a dolů z kopce a snažím se ulovit ty nejkrásnější hříbky. Tenhle českej zvyk mi přijde naprosto úžasnej. Co já jsem se po těch lesích u babičky a dědy nalítala.
Holanďani to neznají, i když Ronald už po několika návštěvách českých lesů rozezná aspoň poddubáka od prašivky a celému kouzlu lovení hub propadl, jako by se byl v Čechách narodil. Když jsem ho ale vzala na houby poprvé většinu času trávil obdivováním ticha, klidu a soukromí, který takový typický český les nabízí. To v Nizozemsku taky nemají. Tady se jezdí do „lesa“ na procházku s kočárem. Takový „les“ je totiž uměle udržovaná část přírody, kde jsou vytvořené cesty, po kterých se mají návštěvníci pohybovat a načerpat tak do plic povinnou dávku čerstvého vzduchu. I když o té čerstvosti by se asi taky dalo polemizovat, když máte rafinérku na protějším břehu. Ta česká příroda mi neskutečně chybí, nic co by se jí totiž rovnalo, se tady prostě nedá najít a v těch uměle vybudovaných lesních rezervacích nenajdete ani klid, ani soukromí, protože tak jak už jsem nastínila, po těch udržovaných cestách se kromě vás valí stovky dalších návštěvníků.
Jenže do Čech se zase na dlouho nepodíváme a tahle nejistota bude trvat ještě dlouho. Tak jako v Čechách se i v Nizozemsku covidová křivka prudce zvedá a do doby, než se vyvine účinný lék nebo vakcína to na velkou parádu nevypadá. Takže nezbyde než letošní podzim a taky nadcházející zimu strávit v co nejkomornějším počtu, snažit se z toho vytěžit maximum a nezbláznit se. To hlavně. No a doufat, že tahle divnodoba bude už brzy jen vzpomínkou.
A tak se aspoň snažím přinést si trochu toho podzimu a trochu radosti domů. Sychravé odpoledne jsem strávila tvořením věnců a la co les dal a venku na chodbě se pyšní homemade podzimní koutek plný dýní. Tvoření dekorací je zaručeně nejlepší lék na chmurné myšlenky, jakmile zaměstnám ruce, hlava okamžitě vypíná a tělo relaxuje.
Déšť už zase bubnuje na okna. Teď už jen zbývá uvařit si můj oblíbený sypaný čaj, zapálit svíčky a zachumlat se s knížkou pod deku a načerpat tak aspoň trochu pozitivní energie.
Jak jste na tom vy? Jak s podzimními náladami a současnou situací bojujete? Dejte mi vědět buď do komentářů nebo na instagramu.
Jmenuji se Veronika, jsem online průvodce Nizozemskem a zároveň autorkou ebooku Velký průvodce stěhováním do Nizozemska. Od roku 2018 žiju v Nizozemsku. Díky mým zkušenostem pomáhám dalším dobrodruhům, kteří se rozhodli začít svůj nový život právě tady, aby byl jejich nový začátek tak hladký, jak jen to jde. Kromě toho se věnuji cestování po Nizozemsku a své tipy i zážitky sdílím nejen zde, ale i na mých sociálních sítích.
Můj příběh si přečtěte zde.
