Proč mě na procházce lesem málem srazil cyklista

I v Nizozemsku jsme dostali možnost užít si ještě trochu toho léta. Sluníčko ukázalo své paprsky a nevyužít tak nádherného dne by byla obrovská škoda.

V rámci duševní hygieny jsem si tedy zašla na procházku. Slunce mi tančilo po kůži, a tak jsem se vydala do udržovaného lesoparku. Účelem bylo nasát trochu čerstvého vzduchu a nechat se ukonejšit zelenou přírodou.

Být v Čechách, jdu do lesa. Dost možná s košíkem, který bych přeplnila všemi houbami, které bych po cestě našla a domů se vrátila po hodinách úporného hledání a běhání po kopcích úplně vyčerpaná.

V Čechách ale nejsem.

To se v Holandsku ale neděje, kopce tu nejsou a lesy tu prakticky neexistují. Není pro ně místo. Nahradily je udržované lesoparky, které jsou plné lidí chodících po vyznačených cestičkách. Po jedné takové cestičce jsem se vydala i já.

Les ve Vlaardingen má svou výhodu, a tou je spousta dobrodružných a propletených stezek, které mají navodit tu opravdovou divokou atmosféru. Já využila toho, že jsou všechny cesty propletené a vždy se vydala na druhou stranu daleko od lidí. Můj plán byl zaručeně úspěšný, protože jsem byla odměněna spoustou barevných motýlů parádějících se v letu jen pro mě.

Po motýlí stezce.

Našla jsem tedy svou vlastní motýlí stezku a tu jsem následovala. Poslouchala jsem u toho šumění listů ve větru a užívala si každý moment, kdy mezi stromy vykouklo slunce a dopadlo na mou kůži.
Po motýlí stezce jsem došla daleko od lidí. Čas od času jsem se podivila nad miniaturní šířkou cesty, ale víc pozornosti jsem tomu nevěnovala.


To až do chvíle, kdy jsem hned za sebou slyšela hukot kol. Uskočila jsem do neudržovaného porostu tak, že za mnou mé puntíkaté šaty jen vlály. Jo, já jsem ta holka, co jde v šatech na procházku do BIKE PARKU! Těší mě. Cyklista kolem mě prosvištěl rychlostí světla.

Zakřičela jsem rychlé „sorry!“, na odpověď radši nečekala a šla hledat únikovou cestu, která byla naštěstí jen pár metrů ode mě.

Kamenitá cesta, na kterou by se s jistotou vlezlo celé nákladní auto mi dodala odvahu i pocit bezpečí. Pokračovala jsem tedy v toulání podél louky obklopené motýly, vážkami a dalším hmyzem ladně poletujícím podél květů vlčího máku. Došla jsem až na konec kamenité cesty, kde jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem na křižovatce cyklistického trailu a možnosti, kudy pokračovat jsou značně omezené.

Kam teď?

Na výběr bylo ze dvou modrých a dvou červených stezek. Bylo mi jasné, že potkat cyklistu na červené by asi nemuselo dopadnout hezky. Ladně jsem tedy ve svých balerínách vyšplhala na nejbližší modrou. Ta se aspoň zdála být nejpřehlednější a já doufala, že se tenhle fail obejde bez kalamity.

Po chvilce jsem našla ceduli s mapou, zapojila veškeré geografické znalosti, které jsem za svůj život nasbírala (a že jich není mnoho) a vydedukovala, která cesta pro mě bude nejbezpečnější a kterou se dostanu co nejrychleji z jámy lvové.

Pokračovala jsem tedy po modré, mísil se ve mně stud s panikou a bylo mi jasné, že pokud si nic nezlomím a nepřivodím pořádný karambol, bude to dost vtipná historka.

Zoufalostí jsem se dost možná kysele zasmála i nahlas.

Naštěstí se přede mnou objevilo tenisové hřiště, podél kterého jsem v poloběhu přeběhla zpět do lesa. Doufala jsem, že se přede mnou zjeví známá cesta. Tu jsem ještě nenašla, za to jsem objevila tatínka se dvěma dětmi, které uměli sotva chodit, což mi naznačilo, že nebezpečí je zažehnáno a já se z bike parku vrátila zpět do lesoparku.

Matně jsem tušila, kterou cestou se teď vrátit zpátky a za několik momentů už jsem stála uprostřed lesa a smála se sama sobě i svým zničeným balerínám. Vypadala jsem trochu jako princezna koloběžka. Obutá neobutá, učesaná neučesaná. Na procházce za účelem trochu se uklidnit srdeční tep 190. Pozorování motýlů na cyklistické stezce. Psychohygiena zvládnutá na jedničku.

Ne, Verčo, ani po 3 letech to tady pro tebe není jednoduchý. Pro tebe ne.

Ještě nemáš dost? Přečti si nejnovější články:

Mohlo by Tě zajímat:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Translate »