Myslím, že drtivá většina z vás by jednoznačně odpověděla: NEDÁ, a ještě se na mě koukla jako na blázna, že takovou primitivní otázku vůbec pokládám.
A přitom jsme častokrát společností tlačeni své štěstí za peníze vyměňovat.
V takové situaci jsem sama byla, aniž bych věděla, jak jsem se do ní vůbec dostala.
Po přestěhování do Nizozemska jsem si našla psychicky velmi náročnou práci. Musela jsem být na telefonu 24/7, pracovat o víkendech a ocitla se uprostřed kolotoče plného stresu, vzteku, vyčerpání a smutku. Byla k tomu ale slušná výplata, a tak ne že bych si za peníze přímo štěstí kupovala, ale spíš vykupovala tu psychickou mizérii, ve kterém jsem se zrovna nacházela.
Protože chodit do práce a vydělávat je prostě normální a když tě to nebaví, štve nebo nejsi úplně hepy, zatni zuby a naplánuj něco hezkýho na víkendy, abys ty vydřený peníze mohl/a utratit výměnou za trochu endorfinů, že jo.
Jenže já jsem o víkendech dospávala spánkovej deficit, upravovala si pocuchaný nervy a neměla na svět kolem ani pomyšlení.
Po půl roce jsem práci změnila, abych se dostala do naprosto totožné situace ale navíc v úplně toxickém prostředí. Práci jsem nenáviděla, s kolegy jsem si nerozuměla, vždycky před otevřením vchodových dveří jsem se musela párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout, abych je vůbec dokázala otevřít. Ale měla jsem skvělou výplatu, včetně bonusů a placených přesčasů.
Takhle jsem to vydržela dalších 7 měsíců a zkusila to znova, nepoučitelná. Ve třetí práci to bylo zpočátku v naprostém pořádku, byla jsem přijata na nižší pozici s nižším platem než poslední dvě, očekávala jsem tedy větší pohodu a míň stresu.
To se mi taky dostalo, prvního půl roku. Poté se práce zdvojnásobila, přibylo mi zodpovědnosti a zůstala stejně mizerná výplata. No a ve chvíli, kdy mě začali pořádně ohodnocovat, už jsem toho s mou naprosto toxickou šéfovou měla tak akorát. Tam jsem skončila po roce a čtvrt.
Dalšího půl roku jsem se z toho dostávala. Dělalo se mi špatně jen při pocitu, že jdu na pohovor a nastupuji do nové firmy. Měla jsem pravidelné záchvaty migrén, bolesti zad, problémy s očima. Byla jsem vystresovaná, naštvaná, smutná, vyčerpaná, jako přejetá kamionem s nápisem dospěLOST.
Kdybych v tom krysím závodě pokračovala, nedokážu si představit, jak bych dopadla. Ale sama bych to nezvládla. Opustila jsem na chvíli své egoistické představy o tom, že musím být finančně naprosto nezávislá a nechala se na čas finančně i psychicky podpořit Ronaldem.
A naprosto propadla tvoření o Nizozemsku. Napsala jsem několik e-průvodců, nespočet článků, příspěvků na sociálně sítě. A opravdu si to užívala. V tuhle chvíli jsem měla to pomyslné „štěstí,“ ale žádné peníze. A takhle ta rovnice taky fungovat nemůže.
A když jsem se cítila dostatečně připravená na další krok na pracovní trh, začala jsem se soustředit víc na sebe než na představy ostatních o tom, kdo bych měla být, kde bych měla pracovat a kolik bych měla vydělávat.
A tak jsem odpověděla na inzeráty tulipánových velikánů Keukenhofu a Tulip Barn a na pohovory šla s jistou dávkou nervozity, ale hlavně s obrovským nadšením. Tohle je to, co jsem chtěla. Obě práce jsem získala a tulipánovou sezonu strávila vařením kávy usměvavým turistům, kontrolou vstupenek, doprovodem ztracených důchodců, co nedokázali najít cestu k východu a procházkami mezi kvetoucími tulipány. I tyto práce mají své stinné stránky, ale ty světlé je tak moc převyšují, a i když mi cesta domů někdy trvala až hodinu a půl a večer jsem se cítila naprosto vyčerpaná a myslela, že mi upadnou nohy, byla jsem opravdu šťastná a spokojená. S výplatou téměř poloviční, ale konečně s dobrým pocitem.
Před lety bych na sebe nejspíš koukala skrz prsty. Holka, který táhne na třicet a kontroluje vstupenky v Keukenhofu. To na víc nemá?
Asi ne. Nemá totiž chuť, nechat na sebe řvát klienty jen proto, že zákazník náš pán, nemá trpělivost vykonávat práci za ostatní, nemá důvod vydělávat šéfovi velký peníze a mít z toho akorát žaludeční neurózy. Nemá potřebu vyměňovat svý štěstí za balík peněz.
Z tohoto důvodu jsem si v srpnu našla práci v květinářství na zkrácený úvazek. Miluju kytky a miluju psaní a kreativní tvoření. Půl úvazku trénuju holandštinu, vážu kytky, radím starým Holanďankám, co koupit vnučkám k narozeninám, běhám po obchodě obklopeném květinami, rostlinami a romantickými dekoracemi, doplňuju, uklízím a domů chodím s naprosto vyčištěnou hlavou, bolavýma nohama a náručí kytek. A zbytek týdne sedím u počítače, píšu o Nizozemsku, vytvářím průvodce a vymýšlím nové projekty, do kterých se vrhnu a kromě toho dodělávám holandský online kurz na květinářku.
A tohle je pro mě momentální work-life balance. Štěstí x peníze. Těch peněz mám samozřejmě mnohem míň než před 2 lety. Ale za to si je mnohem víc užívám. Tak jako vlastně momentálně celej můj život.
A vím, že tohle není příběh jen jedný Češky v Holandsku. Tenhle příběh by dokázaly v různých obměnách odvyprávět tisíce lidí. Pokud jste v podobné situaci, jako jsem byla já, sami si musíte vyjasnit, jestli si kupujete štěstí za peníze nebo výplatou vykupujete své neštěstí. Vždycky je totiž cesta, jak to změnit. A jak vidíte, někdy do stejné řeky vstoupíte i třikrát. To, když se pořádně nalokáte vody, ta vám zaplní plíce a vy víte, že ještě jeden vratký krok a v řece se utopíte.
Tak pozor, ať se neutopíte, byla by to škoda.
Jmenuji se Veronika a jsem online průvodce Nizozemskem. Od roku 2018 žiju v Nizozemsku. Pomáhám českým cestovatelům objevovat zákoutí, o kterých ví jen místní. Tvořím itineráře na míru a píšu e-průvodce. Dám vám tipy, které využijete v průběhu tulipánové sezony, pomůžu vám prozkoumat celý Amsterdam i menší města s neobvyklou atmosférou. Jsem vaším online parťákem na cestách Nizozemskem. S mou pomocí se na cestách neztratíte, cestování si bezproblémově užijete a budete na něj ještě dlouho vzpomínat.
Nabídku e-průvodců najdete zde.
Můj příběh si přečtěte zde.
