Situace, ve které se tento rok ocitl moderní svět neblaze ovlivňuje nás všechny. A možná to jako čeští mileniálové vnímáme ještě intenzivněji. Začali jsme tím, že nám všichni kolem říkali, jak můžeme a dokážeme všechno, co si zamaneme. Že můžeme podnikat, cestovat, vykřikovat své názory nahlas a můžeme být sami sebou. A díky tomu máme být šťastní. Úspěšní. A každý z nás originál. Nezapomenutelní, vzdělaní, chytří a teď už snad i moudří.
Na druhou stranu pořád nevíme nic, protože nám ještě ani není třicet a nevíš, o čem mluvíš, protožes to nezažil. Až ti bude tolik, co mně a vy mladí, vy už nic neumíte. No a my se zase stále cítíme jako ty děti, kterými snad pořád jsme. Zmatení, nejistí, hledající to instantní štěstí, co nám bylo sametovou revolucí namícháno a podáno do ruky jako Havana s colou ve 2 ráno od zpruzeného barmana.
My. Zmatená, roztěkaná mládež ve světě neohraničených možností snažící se najít své vlastní já, končící se zlomenou duší na křesle terapeuta, neschopná dostát všem plánům a snům, jež nám jsou společností předurčené. Téhle mládeži, můžeme-li se za ni ještě považovat, teď vzali to nejcennější. To, za co její předci bojovali a co pro nás bylo vždy samozřejmostí. Svobodu a bezpečí.
Hlavní milníky, na kterých se opírají veškeré naše standardy. Obrat v milisekundě z „můžu všechno“ na „nemůžu nic.“ Ve chvíli, kdy naše dospělost přestala nesměle klepat na dveře a vtrhla do našich životů bez ptaní jako policejní komando, nechajíc za sebou jen ty vykopnuté dveře nás dostihla krutá realita a kovidová krize k tomu. Těsně před tím, než jsme si vůbec dokázali ujasnit, co v životě chceme, kým chceme být, kam směřujeme a kde vůbec to vnitřní štěstí hledat, objevila se na té hlavní křižovatce závora. Některé z nás omezila fyzicky, některé psychicky, všem nám ale zhatila plány a zkřížila cestu.
Myslím, že si i tak všichni uvědomujeme, že mohlo být mnohem hůř, než v podstatě je. Samozřejmě se dnešní krize nedá srovnávat s hrůzami, kterými si lidstvo prošlo třeba jen za posledních 100 let. Ty jsme ale nezažili. Vyrůstali jsme v měkoučkých peřinách, krmeni bezednými možnostmi. A tenhle rok se nám všechny jistoty sesypaly jako domeček z karet. A i když se nám ty pocity, kterými si dnes procházíme můžou zdát jakkoliv patetické, nebraňme se jim.
Jsem mileniál. Nezažila jsem válku. Nezažila jsem komunismus. Zažila jsem absolutní svobodu. A absolutní jistotu toho, že všechny dveře jsou otevřené. O tu jistotu a svobodu jsem ze dne na den přišla a nejedny dveře se mi rázem zavřely před nosem. Nezbývá než čekat, než mi tahle privilegia budou zase navrácena zpět. Než zase budu moct vidět své kamarády, obejmout svou rodinu, sednout si do hospody, zpívat z plných plic spolu s Vypsanou Fixou na fesťáku a o půlnoci vytancovat veškerý alkohol na Skyline, jít do kina nebo procestovat svět. A do té doby už si odmítám lhát a narovinu přiznávám, že tahle situace je prostě na hovno. A než se z toho dostaneme, je úplně normální se na hovno cejtit. Pamatujte ale, že jakkoliv na hovno se ta situace dnes může zdát, je důležité se z ní neposrat.
Lásku a sílu všem, mileniálům dvakrát <3
Chceš zůstat v kontaktu? Sleduj mě na instagramu.
Jmenuji se Veronika, jsem online průvodce Nizozemskem a zároveň autorkou ebooku Velký průvodce stěhováním do Nizozemska. Od roku 2018 žiju v Nizozemsku. Díky mým zkušenostem pomáhám dalším dobrodruhům, kteří se rozhodli začít svůj nový život právě tady, aby byl jejich nový začátek tak hladký, jak jen to jde. Kromě toho se věnuji cestování po Nizozemsku a své tipy i zážitky sdílím nejen zde, ale i na mých sociálních sítích.
Můj příběh si přečtěte zde.
Tak tohle sem hodně pocítil.. diky ze teď vím ze to někdo vidí stejně jako já.. skvělý popis