Mou znalost angličtiny považuji za svůj životní úspěch. Poprvé jsem se s ní seznámila někdy ve druhé třídě, kdy mě naši přihlásili na kroužek angličtiny. Tato známost nám vydržela asi půl roku a já to s nudnou angličtinou vzdala. Ve třetí třídě jsme začali s němčinou a od té doby jsem začala pilovat svou první znalost jazyka. Na gymplu se k jednomu jazyku přidal druhý a tak jsem zapadla do skupiny začátečníků.
Zlom přišel někdy v průběhu studia, jelikož mě ty jazyky začaly dost bavit a chápala jsem je tak nějak přirozeně. A jelikož to byly jediné předměty, kterým jsem věnovala minimum času a i tak jsem procházela s víc než dobrým prospěchem, rozhodla jsem se z nich maturovat.
Samozřejmě bez dobrých učitelů, by to tak jednoduché nebylo. Ale na druhou stranu, já měla i super matikáře, ale bohužel ani dobrej učitel z tebe génia neudělá. Mám takový podezření, že tu čtyřku ve třeťáku jsem si tenkrát vybojovala spíš za svý smutný oči a on byl nejspíš tak rád, že už se mě zbaví, že ty oči trochu přimhouřil. Trošku. Malinko.
Maturovat z angličtiny pro mě znamenalo začít makat, nabrat si dobrovolné hodiny se skupinou pokročilých, kteří pro mě byli jako polobozi a já jim nešlapala ani na paty. Po několika hodinách jsem ke svému úžasu zjistila, že ani mezi nimi nejsem zdaleka nejhorší a jakmile opadla prvotní nervozita, bylo příjemné sedět ve skupině lidí, která mě motivuje podávat lepší výsledky.
I u jazyků platí obecné pravidlo: “Když jsi nejchytřejší v místnosti, měl by sis najít jinou místnost.” A díky této skupině jsem nakonec odmaturovala. Z češtiny, němčiny a angličtiny. Oficiální znalost: B1.
A pak, jelikož jsem si hledala vejšku výhradně bez matiky a jí podobným předmětům, rozhodla jsem se v jazycích pokračovat.
Začala jsem tedy studovat filologii v kombinaci angličtina / němčina. První tři měsíce jsme se rozkoukávali a jakmile přišlo první zkouškové a lavina odpadlíků, ze dne na den jsem se z pozice těch chytřejších v místnosti sesunula k těm průměrným. Celou dobu mi v hlavě jelo tátovo moudro, že se mě na známky nikdy nikdo ptát nebude a tak prioritou bylo školu udělat, ne zazářit.
S holkama jsme 3 měsíce před státnicema přetvořili náš chlastací karaoke klub na klub pilných studentek. Společně jsme se pravidelně učily, já se zase vezla na motivační vlně někoho jiného a zvládla díky nim i odstátnicovat. V angličtině docela na pohodu, v němčině s odřenýma ušima. Státnice z jazyka – oficiální znalost B2.
Co se tím ale snažím říct je, že základy jsou fajn. Vejška už byla k ničemu, protože mě v praktické znalosti nikam neposunula. To že dokážu rozebrat větnou stavbu jak v angličtině tak v němčině je fajn, ale jakmile si budu objednávat jídlo na dovolený nevypravím ze sebe hlásku, nebo začnu koktat. Nehledě na to, že moje slovní zásoba po vejšce obsahovala převážně pojmy z morfologie a syntaxe.
No ne asi, já vím, že nevíte, co to je. To je ta pointa, že jo.
Každopádně ve zkratce, po 3 letech práce v zahraničních firmách a prokecaných hodin s manželem bych si troufla říct, že moje angličtina je na úrovni C1, což je fajn a jsem na to neskutečně pyšná.
Ale co se tím zase snažím říct, že jo.
Začala jsem chodit na kurzy holandštiny. A po zařazovacím testu mě hodili do skupiny B1, bude to trvat rok a zakončíme to státnicema. To znamená, že mě čeká taková další maturita.
Jenže já jsem začátečník a donedávna samouk, já ten jazyk beru tak, jak ke mně přijde. Sama bych se nikdy netroufala zařadit do B1 a strašně po sobě dupu, že jsem tu přes rok a ještě pořád nemluvím plynně.
No a teď mám konečně zase motivaci. Tak, jako tenkrát ve skupině pokročilých angličtinářů. A vím, že za ten rok ty státnice udělám, a že za další rok postoupím na další úroveň a už nebudu znevýhodněná na trhu práce nebo i ve skupince kamarádů, kteří kvůli mně většinou skáčou do angličtiny.
Vnímám to tak, že jsou přede mnou strašně těžký, obrovský, železný dveře a já, zapřená celou vahou se je snažím otevřít. Tlačím a ony se s nepříjemných skřípotem pomalu rozevírají a já se zapírám a tlačím víc, ale nakonec mi dojde síla i dech a pomalu je pouštím. A ty dveře se s velkým rachotem silou setrvačnosti vrací zpátky, až se úplně zaklapnou a já si uvědomuji, že musím nabrat mnohem víc síly a dát si čas, abych ty dveře dokázala časem otevřít a přejít ten pomyslný práh.
P.S. Historkami z kurzů vás budu postupně zásobovat.
Díky za přečtení. Líbil se ti článek? Sleduj smutnaavesela na instagramu , ať ti neuniknou žádné nové články.
Jmenuji se Veronika, jsem online průvodce Nizozemskem a zároveň autorkou ebooku Velký průvodce stěhováním do Nizozemska. Od roku 2018 žiju v Nizozemsku. Díky mým zkušenostem pomáhám dalším dobrodruhům, kteří se rozhodli začít svůj nový život právě tady, aby byl jejich nový začátek tak hladký, jak jen to jde. Kromě toho se věnuji cestování po Nizozemsku a své tipy i zážitky sdílím nejen zde, ale i na mých sociálních sítích.
Můj příběh si přečtěte zde.
