Pohádka o Verče, která se učí cizí jazyky

Mou znalost angličtiny považuji za svůj životní úspěch. Poprvé jsem se s ní seznámila někdy ve druhé třídě, kdy mě naši přihlásili na kroužek angličtiny. Tato známost nám vydržela asi půl roku a já to s nudnou angličtinou vzdala. Ve třetí třídě jsme začali s němčinou a  od té doby jsem začala pilovat svou první znalost jazyka. Na gymplu se k jednomu jazyku přidal druhý a tak jsem zapadla do skupiny začátečníků.

Zlom přišel někdy v průběhu studia, jelikož mě ty jazyky začaly dost bavit a chápala jsem je tak nějak přirozeně. A jelikož to byly jediné předměty, kterým jsem věnovala minimum času a i tak jsem procházela s víc než dobrým prospěchem, rozhodla jsem se z nich maturovat.

Samozřejmě bez dobrých učitelů, by to tak jednoduché nebylo. Ale na druhou stranu, já měla i super matikáře, ale bohužel ani dobrej učitel z tebe génia neudělá. Mám takový podezření, že tu čtyřku ve třeťáku jsem si tenkrát vybojovala spíš za svý smutný oči a on byl nejspíš tak rád, že už se mě zbaví, že ty oči trochu přimhouřil. Trošku. Malinko.  

Maturovat z angličtiny pro mě znamenalo začít makat, nabrat si dobrovolné hodiny se skupinou pokročilých, kteří pro mě byli jako polobozi a já jim nešlapala ani na paty. Po několika hodinách jsem ke svému úžasu zjistila, že ani mezi nimi nejsem zdaleka nejhorší a jakmile opadla prvotní nervozita, bylo příjemné sedět ve skupině lidí, která mě motivuje podávat lepší výsledky.

I u jazyků platí obecné pravidlo: “Když jsi nejchytřejší v místnosti, měl by sis najít jinou místnost.” A díky této skupině jsem nakonec odmaturovala. Z češtiny, němčiny a angličtiny. Oficiální znalost: B1.

A pak, jelikož jsem si hledala vejšku výhradně bez matiky a jí podobným předmětům, rozhodla jsem se v jazycích pokračovat.

Začala jsem tedy studovat filologii v kombinaci angličtina / němčina. První tři měsíce jsme se rozkoukávali a jakmile přišlo první zkouškové a lavina odpadlíků, ze dne na den jsem se z pozice těch chytřejších v místnosti sesunula k těm průměrným. Celou dobu mi v hlavě jelo tátovo moudro, že se mě na známky nikdy nikdo ptát nebude a tak prioritou bylo školu udělat, ne zazářit.

S holkama jsme 3 měsíce před státnicema přetvořili náš chlastací karaoke klub na klub pilných studentek. Společně jsme se pravidelně učily, já se zase vezla na motivační vlně někoho jiného a zvládla díky nim i odstátnicovat. V angličtině docela na pohodu, v němčině s odřenýma ušima. Státnice z jazyka – oficiální znalost B2.

Co se tím ale snažím říct je, že základy jsou fajn. Vejška už byla k ničemu, protože mě v praktické znalosti nikam neposunula. To že dokážu rozebrat větnou stavbu jak v angličtině tak v němčině je fajn, ale jakmile si budu objednávat jídlo na dovolený nevypravím ze sebe hlásku, nebo začnu koktat. Nehledě na to, že moje slovní zásoba po vejšce obsahovala převážně pojmy z morfologie a syntaxe.

No ne asi, já vím, že nevíte, co to je. To je ta pointa, že jo.

Každopádně ve zkratce, po 3 letech práce v zahraničních firmách a prokecaných hodin s manželem bych si troufla říct, že moje angličtina je na úrovni C1, což je fajn a jsem na to neskutečně pyšná.

Ale co se tím zase snažím říct, že jo.

Začala jsem chodit na kurzy holandštiny. A po zařazovacím testu mě hodili do skupiny B1, bude to trvat rok a zakončíme to státnicema. To znamená, že mě čeká taková další maturita.

Jenže já jsem začátečník a donedávna samouk, já ten jazyk beru tak, jak ke mně přijde. Sama bych se nikdy netroufala zařadit do B1 a strašně po sobě dupu, že jsem tu přes rok a ještě pořád nemluvím plynně.

No a teď mám konečně zase motivaci. Tak, jako tenkrát ve skupině pokročilých angličtinářů. A vím, že za ten rok ty státnice udělám, a že za další rok postoupím na další úroveň a už nebudu znevýhodněná na trhu práce nebo i ve skupince kamarádů, kteří kvůli mně většinou skáčou do angličtiny.

Vnímám to tak, že jsou přede mnou strašně těžký, obrovský, železný dveře a já, zapřená celou vahou se je snažím otevřít. Tlačím a ony se s nepříjemných skřípotem pomalu rozevírají a já se zapírám a tlačím víc, ale nakonec mi dojde síla i dech a pomalu je pouštím. A ty dveře se s velkým rachotem silou setrvačnosti vrací zpátky, až se úplně zaklapnou a já si uvědomuji, že musím nabrat mnohem víc síly a dát si čas, abych ty dveře dokázala časem otevřít a přejít ten pomyslný práh.

P.S. Historkami z kurzů vás budu postupně zásobovat.  

Díky za přečtení. Líbil se ti článek? Sleduj smutnaavesela na instagramu , ať ti neuniknou žádné nové články.

Mohlo by Tě zajímat:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

[instagram-feed]